Alešovka: the pub of Aš


„Kdyby se v hospodách smělo kouřit, nemluvili bychom s lidmi, kteří s námi nesedí u stolu,“ típne cigaretu sanitář v důchodu.
„Kromě Alešovky. Tady se stejně baví každý s každým,“ oponuje mu studentka na návštěvě u rodičů.
Alešovka je v Aši pojem, seženete tu každého, kdo v Aši něco znamená: dozvíte se o dění na radnici nebo v muzeu, stejně jako na montážích v Německu – a na závěr si u kuchaře z hotelu můžete rezervovat zítřejší oběd. V současné podobě přitom nefunguje ani dva roky. Jak je možné za krátkou dobu vytvořit centrum třináctitisícového města?
„Měl jsem sen mít hospodu. Sestra bydlela asi dvanáct let v Anglii – než jsem jí loni zavolal, že jsem našel podnik, který chci do měsíce otevřít. Odpověděla, že za čtrnáct dnů přiletí a pustíme se do toho,“ říká provozovatel Tomáš Potřeba.
.

 

V Aši je i spousta jiných hospod, v čem je Alešovka jiná?

Myslím, že jsme vyplnili díru na trhu: posezením, sortimentem, obsluhou… Nikomu nebráníme, aby tady poseděl, ať je to neonacista, pankáč, anarchista nebo Rom. Pokud se umí chovat ve společnosti, je to můj host a já ho budu obsluhovat s úsměvem. Nebo se o to budu pokoušet, jsem taky člověk a nemám každý den dobrou náladu.

Samozřejmě jsou v Aši i jiné, zaběhlé hospody – ale myslím, že se jejich majitelé během posledních pár měsíců drbou na hlavě, protože zjistili, že se lidé přesunují k nám, protože se jim u nás líbí.

A čím to je, že lidi chodí zrovna k vám?

Pochybuju, že by lidi chodili za mnou. Ale trval jsem na tom, že pokud hospodu, tak s výbornou kvalitou piva. Ne chvalitebnou nebo dobrou – ale výbornou. Na tom si lpím, sám dělám sanitace. Nejdůležitější je čistota výčepu, takže se o ni starám sám.

Dekorace a další „holčičí“ věci pak dělá sestra. Já jsem postavil bar, poskládal na něm věci, aby celý proces fungoval od začátku do konce, aby všechno vypadalo a chutnalo, jak má. Kromě dlažby na zemi a polic za barem jsem všechno postavil vlastníma rukama.

Co všechno jste přestavovali?

Původně byl bar v zadní místnosti, protože tady kdysi býval obchod, a tak se vcházelo zezadu. V průčelí je přitom krásný monumentální vchod – a oni tady udělali krčmu se vchodem zezadu. Navíc se schody, které nesčetněkrát znamenaly rozbité hlavy návštěvníků. Věděl jsem, že to chci předělat.

Plus se mi líbí výlohy. Nechci říct, že to tu vypadá jako ve velkoměstě, ale když procházíš Prahou, hospody fungují na stejném principu: je do nich vidět, takže už zvenku lákají lidi. Spousta lidí, kteří se prochází za sněhu nebo deště, se zastaví na kávu, na čaj. Proto tam jsou také barové židle, aby na lidi bylo vidět.

Celé to trvalo půl roku. Začínali jsme letos v únoru – a v září jsme otevřeli nový bar ve velké místnosti. Teď čekáme jen na nové sociální zařízení.

Právě záchody mě fascinují: jak je možné, že po sobě každý pokaždé zhasne? Umím si to představit odpoledne v kavárně, ale v hospodě před zavíračkou?

Lidé jsou vychovaní. Když jsme otevřeli, stál původní bar přímo naproti záchodu, takže jsem každému říkal: „prosím tě, zhasni.“ A lidé, kteří sem chodí, se to prostě naučili. Jsme taková domácká hospoda, devadesát procent lidí, kteří sem chodí, se mezi sebou znají.

Navíc mě teď baví i kouření venku. Máme kvůli němu problémy – ale líbí se mi, že je to taková společenská událost. Když sedíš u piva, nezvedneš se a nejdeš se posadit k vedlejšímu stolu. Zatímco u té cigarety to je jiné: kouříš venku, řekneš komukoliv čau a popovídáš si na nějaké nové téma. Všichni stojí v jednom kolečku a baví se každý s každým. A to je smyslem té hospody, ne aby se lidi upili do němoty, ale aby si pokecali.

Štítky