Archeologie a historie

Archeologie a historie

Cílem výzkumu v  oboru historických věd je zhodnocení vymezeného území zejména s  ohledem na vývoj minulé krajiny, sídelní struktury a  dopady tohoto procesu na současné osídlení. Obory tak poskytují podklady pro citlivé navázání na historické krajinné struktury, osvědčená řešení, případně napomáhá při přípravě podkladů pro systematizaci lokální památkové péče, plánů ochrany nejcennějších lokalit či využití jejich potenciálu pro lokální komunitu a zvýšení atraktivity regionu. Výzkum probíhá ve třech fázích:

  1. Rešerše relevantních zdrojů s důrazem na vytvoření efektivního a uceleného náhledu na vývoj v předindustriálním období (pravěk, středověk, novověk). Vychází ze standardních archeologických databází, doposud publikovaných materiálů, kartografických a  archivních pramenů a toponomastiky. Lokality jsou také hodnoceny jednotně především podle písemných pramenů středověku a novověku. Doplňkově se studie opírá o  další typy dat, jako jsou např. snímky leteckého laserového skenování, dálkového průzkumu země a dalších metod.
  2. Terénní výzkum, při kterém jsou ověřována data získaná v  průběhu rešerše. Tato data jsou doplněna o  případná nová zjištění na základě průzkumu antropogenního tvaru reliéfu, studia geobotanických indikátorů atd. Výsledkem je vytvoření terénní dokumentace (plány, fotografie, deskripce), která je zpětně konfrontována s již známými daty. Výzkum se zaměřuje na nedestruktivní poznání různých typů areálů jak v  intravilánu obce, tak v  jejím širším okolí, s důrazem na území s vyšší pravděpodobností výskytu archeologických památek (zejména zalesněné a  trvale neobdělávané plochy). V  intravilánech je kladen důraz na základní stavebně historický rozbor a historicko-urbanistickou hodnotu obce. Historické vědy se v této fázi zaměřují zejména na následující krajinné aspekty: sídlištní areály, výrobní areály, těžební areály, areály zemědělské výroby, kultovní a pohřební areály, komunikace, opevněné areály a vojenské aktivity a sídla elit.
  3. Syntetická část, která důkladně vyhodnocuje získaná data. Probíhá také srovnání výsledků s prací ostatních specialistů a tvorba mezioborové syntézy. Výstupní data jsou provázána s geografickým určením, konkrétní areály jsou vymezeny pomocí polygonů a  jsou členěny chronologicky a  typologicky. Výsledkem není pouze historicko-archeologický pohled na krajinu, ale identifikace faktorů a dlouhodobých fenoménů klíčových pro současný stav krajiny a  pro její potenciální rozvoj do budoucna. Celková hloubka studia a jeho rozsah je přímo závislý na kvalitě dosavadního poznání a  časových možnostech určených konkrétním zadáním.

Nezbytným jsou také dvě modifikace práce s  historickými daty, a  to doplnění o  a) tzv. nehmotné kulturní dědictví, a b) bezprostřední reakci na práci komunitních koordinátorů a potřeby komunit samotných. Nehmotným kulturním dědictvím rozumíme lokální či regionální historická specifika (např. vysidlovací procesy v Sudetech, legendy spjaté s těžební krajinou atd.), zachytitelná v písemných či narativních pramenech jako odraz výlučných událostí, které mohly formovat vývoj lokalit. Pro potřeby projektu lze „historické příběhy či osobnosti“ využít především zdůrazněním jejich významu, výlučnosti a jako symbol propojení s vlastní minulostí v dané lokalitě. Bezprostřední reakce na potřeby komunit posouvají obecnou rovinu jednotně analyzovaných lokalit (mikroregionů) do sféry aplikace, kdy jsou zdůrazněny pouze ty potenciály, které mají v  současné době (příp. budou mít v  dohledné budoucnosti) využití. V  praktické rovině to znamenalo zacílit na již existující aktivity komunit a současně směrovat (formou facilitací) tyto i nové aktivity v souladu s cíli udržitelného lokálního rozvoje.